Přátelé, já jsem se onehdy dozvěděl od Emy něco strašného. To nové poznání totálně otřáslo samou podstatou mé existence.
Znáte tu situaci, kdy se nacházíte ve veřejných prostorách a v podstatě musíte pozdravit úplně cizí lidi?
Kdybych čirou náhodou nezjistil, že mi sem lezou sousedky (čau Pavlo), tak bych napsal, co všechno jsem dnes stihnul během obědové sedmdesátiminutové (plus mínus) přestávky.
Opět se dostávám do fáze tvůrčí krize. Zrcadlovku jsem neměl dva týdny v ruce, takže si pomáhám archivními fotkami, popřípadě střelbou od boku mobilem.