Konečně je pátek a mně začíná další týden (kolikátý už letos?) slamněného vdovství. Začínám si na to pomalu zvykat. Slovy klasika - tvrdí jsme jak diamanty, já i moje játra.

"Haló, pane Amazone? Ňák mi nejde zapnout ten váš Kindle."

"Tak to je mi strašně líto, ihned vám posíláme nový, samozřejmě zadarmo. Ten starý šmejd mi, prosím, pošlete zpátky, všechny náklady samozřejmě hradím. Jenom mi to na oplátku pošlete s možností sledování zásilky."

To mě tak dojalo, že jsem to neposlal FedExem (za 3.800Kč), ale šel jsem šetřit na poštu.

"Bryén, prosil bych poslat tohle do USA. Je mi úplně jedno jak, jediná podmínka je, aby to mělo trekink ajdý".

"Jasně jasně, náš zákazník, náš pán. Tady na papírku máte číslíčko, podle toho si to můžete sledovat."

Přijdu do práce, zadám číslíčko, kvůli panu Amazonovi přepnu na English a bafne na mně zpráva: "Czech Post does not provide any information for this type of items".

"Haló, paní pošto? WTF?"

"Nó, to je normální, musíte si k nám zatelefonovat, řeknete nám to číslo, a my vám řekneme, kde ta zásilka je."

Už se těším, jak budu panu Amazonovi vysvětlovat, že si musí zavolat na poštu na Masaryčce...

Prázdno v hlavě, prázdno ve foťáku, tak aspoň jednu archivní a pro dnešek čau.

Kvíz

Keře se nám snaží prchnout ze zahrady protože:

1) Jsou hnojeny přemírou kočičího trusu, rostou jak vzteklé a už jim je u nás těsno

2) Už nemůžou vydržet ten smrad

(volné pokračování včerejšího příspěvku)

Ten dnešní název mi připomíná:

Nevíte náhodou někdo, jak se zbavit (cizích) koček na zahradě? Poslední dobou si sousedovic kočky udělaly z našeho pozemku průchoďák (což by nevadilo) a záchod (což vadí dost). Každý týden sesbírám z trávy lopatu hoven (co je to za pitomý zvířata, který serou doprostřed trávníku???). Co zahrabou do kůry už nechávám ladem.

Naše zahrada smrdí jako neudržovaný kotec a o tom, že bych po trávě chodil naboso, už ani neuvažuju.

Konečná řešení (prak, vzduchovka, elektřina, výbušniny, ...) bych momentálně rád vynechal - kočičí vlastníci mají okna přesně naproti potencionálnímu místu činu. Zatím si je ještě nechci znepřátelit. Zatím...

Poslední dobou se mi zdá, že lepší fotky jsou ty, na kterých jsou lidé. Tak jsem si to vzal k srdci a na bluegrassovém festivalu vyrobil tohle.

"Tatínku, viděl's, jak strejda hraje na džungi?"

"Myslíš na banjo?"

"A, ... tatínku, ... až budu velká, ožením se za Jáchyma."

"Ale to je tvůj bratříček, to přece nemůžeš."

Se slzičkama v očích: "Ale já nechci nikoho cizího..."

Jako by četla Trávníčkovu roli z Popelky :) Kam na to ve třech letech chodí?

Tenhle výtvor sám o sobě je asi o ničem, ale vzhledem k fotce "Netvař se tak kysele - 5. dubna 2011" jsem prostě nemohl odolat.

Beznaděj obyčejného občana

Možná to neřeknu úplně správně, sám se v tom už totiž neorientuju, ale v podstatě se mi dnes stalo tohle:

1) Pro jeden sociální úřad, který nám bude (doufejme) vyplácet rodičovský příspěvek, potřebujeme potvrzení o nároku na dávky od druhého sociálního úřadu.

2) Na druhém sociálním úřadě (pod který spadáme) mi paní řekla, že to sice v počítači vidí, ale potvrzení mi dát nemůže, že musím jít na třetí sociální úřad (pod který spadá zaměstnavatel).

Není to zajímavé? Jedna "firma", jeden počítačový systém, jedny informace, ale na všechno je pořád potřeba razítko. V jedněch dveřích paní vytiskne data z počítače na papír, dá mi na něj razítko, ve druhých dveřích druhá paní zkontroluje papír oproti počítači a papír založí. C.K. mašinérie v elektronickém věku.

P.S. Dnes se mi vzácně shoduje fotka s textem :)

Dnes jdeme na smutnou společenskou událost (dá se tak říkat pohřbu?). Na poslední chvíli jsem si ale s hrůzou vzpomněl na naši kouzelnou skříň. Co se do ní na půl roku zavře, to se zmenší. A já hlava dubová jsem si v ní nechal můj poslední oblek.

Sako je v pohodě, i do kalhot se vlezu. Musím ale hodně vydechnout a zadržovat dech. Teď už jenom zbývá naučit se nedýchat. Tak tři, čtyři hodinky snad budou stačit.

V pátek odpoledne jsem jel vyzvednout zbytek rodiny, který se poslední dva týdny rekreoval u rodičů. Nabídka rozhlasových stanic a různých ráááádií mě absolutně neuspokojila, tak jsem si v autě po dlouhé době pustil Tři sestry. Nahlas.

Večer jsme pak poseděli na zahradě a po několika pivech a slivovicích se mi už zavíraly oči. V polospánku mi pořád v hlavě zněla hlasitá hudba. Asi jsem na to téma něco zamumlal, protože někdo prohodil "No jo, na bazéně je dnes nějaký koncert".

Do Katky jako když střelí a že prý se tam půjdeme podívat. Říkal jsem si, že kde je koncert, bude i pivo, a tak jsem blahoskloně svolil, že ji vezmu do společnosti.

Do areálu vklouzáváme hladce, nicméně v té tmě nějak scházíme z hlavní přístupové cesty. Musíme se proplétat mezi kabely a obcházet různé bedny a lešení a najednou stojíme v první řadě před pódiem. Hrůzou zcepením - snad to není Daniel Nekonečný??? Od ramen dolů je to celé třpitivě žluté, od ramen nahoru se to topí v bílých krajkách.

Pak ale nastává strašlivá úleva doprovázená až frenetickým nadšením - přátelé, je to Fanánek převlečený za pivo! Ocitli jsme se v kotli Třech sester.

Pivo teklo proudem, pěkně jsme si zabékali a ještě mám u Katky plusové body. Musím naplánovat, jak si je vyberu...

Už dlouho jsem nevyrobil žádnou pořádnou patlaninu, takže se cítím povinován to dnes napravit. Navíc to docela odpovídá mému současnému rozpoložení...