Month of My Life

(viz včerejší článek)

Asi se mi víc líbí ta černobílá verze (viz dole), ale nemohl jsem tomu odolat v barvě kvůli názvu :)

Based On A True Story

Táta, máma v poslední fázi očekávání, čtyřletá dcera.

"Táto, vstávej od té televize, nějak divně mě bolí břicho." "Ale mámo, nedělej paniku, zase jsi jenom něco špatného snědla." "Asi máš pravdu, táto. Tak já si jdu nahoru dělat vlasy."

Táta sjede Růžovku i následující film a máma pořád nikde. Vypne televizi a říká si "Co ta máma nahoře tak pokřikuje? Vždyť probudí dítě!" Jde ji nahoru ztlumit a tam mu máma během několika kraťoučkých přestávek mezi kontrakcemi sdělí, že "Asi už." Táta popadne spící dceru, odnese ji ke své hodné sestře a ještě hodnějšímu švagrovi (HINT), naloží rodící mámu do auta (obdivuhodný výkon sám o sobě) a přes sedmero vytlučených železničních přejezdů hopsa hejsa do Brandejsa.

V porodnici táta vjede autem až do chodby (ještě že během rekonstrukce předělali nešikovné vstupní dveře na širokánské automatické šoupačky), za pokřikování vrátné "Pěšky už ne, na vozík, na vozík ji položte!" obratným šťouchem (a pak že bowlingové tréninky jsou k ničemu) pošle pojízdné nemocniční lehátko i s mámou přes celou chodbu do právě přijiždějícího výtahu a ten odesílá do posledního patra (i s uklízečkami, které ani nestačí vystoupit) "Mámo, jdu zaparkovat auto, hned jsem za tebou".

Táta parkuje, nečeká na výtah a do nejvyššího patra bere schody po čtyřech. Máma nikde. Ze šachty se ozývá křik uklízeček a volání o pomoc "My jsme se tu zasekli i s tou paní!!! Že jsme s ní tady zůstávaly, co teď???" Z porodního sálu vykoukne unavená sesřička "Nešlo by to tišeji? Na sále nám rodí paní. Ten výtah to dělá každou chvíli, stačí sjet kousek dolů." (it's not a bug, it's a feature)

Táta běží o patro níž. Výtah zase nikde. Paní uklízečky sjely pro jistotu až do sklepa. Po nějaké době strávené běháním po schodech nahoru a dolů, pokřikováním do výtahové šachty a mačkáním všech možných tlačítek maminka na lehátku triumfálně vjíždí na přeplněný porodní sál. Paní doktorka koukne, povytáhne pravé obočí, řekne "ts ts ts, teď maminko zatlačte" a zhodného švagra (HINT #2) je strejda.

Od vedlejšího pracoviště vše tupým pohledem sleduje bledý otec č. 2 poskytující společnost mámě č. 2, které se doktoři marně snaží vyvolávat porod už od samého poledne. Z jeho reakcí a z reakcí sestřiček je možno vytušit, že zvukový doprovod celé show bedlivě sledovali. Táta č. 2 si po chvilce povzdychne "tohle mi nikdo neuvěří" a ztrápeně se vrací ke svým povinnostem.

Připadalo mi úsměvné, když si dáma - vyvinutá přímo monstrózně - kupovala v samoobsluze zmrzlinu značky Big Milk. Nikdo se ale neusmíval, tak jsem na sebe taky raději moc neupozorňoval.

...nemohl jsem se rozhodnout, kterou variantu dnešní fotky vybrat, tak nakonec přikládám obě...

Včera jsem přišel z práce domů a Ema celá zborcená poplakávala na gauči. Na dotek měla aspoň devětatřicet.

"Eminko, není ti špatně? Dáme ti Panadol, jo?" "Ne ne ne, není mi špatně!"

A chrrrrst, bez varování ohodila sebe, sedačku, stůl, podlahu a Jáchyma včetně jeho hraček, deky a lehátka.

Pro jistotu jsem s ní v noci spal, abysme ještě nemuseli dezinfikovat její pokojíček. Naspal jsem v součtu zhruba tři hodiny. Ne ale proto, že by jí bylo špatně. Celá natěšená, že nespí sama, jsme museli pozorovat tu měsíc, tu dešťové kapky, tu blesky, tu stíny od pouliční lampy na stěně, .... Celé to bylo doprovázené nepřetržitým proudem nadšeného dětského krafání. Během této audiovizuální show jsem musel každých deset minut krotit pokusy o vstávání, dívání se na televizi, malování, skákání na trampolíně, napouštění bazénku, ježdění na kole, návštěv kamarádů, chození do hospody, ...

Kolem půl třetí se lehce unavila. Za chviličku mě ale znovu vytrhla z polospánku - seděla na posteli a divně se tvářila.

"Eminko, je ti špatně? Chceš blinkat???"

Odpověď mě uzemnila. S dokonale zvládnutým "el" na konci slova (viz naše logopedické pokusy zde) mi sdělila: "Táto, Davídek někdy říká 'prdel'".

Takové plýtvání. A já bych zrovna věděl o tolika vhodných kanditátech na přímý zásah...

Náš osadní výbor rozjel svou činnost na plné obrátky a uspořádal (nejen) pro děti moc pěkné odpoledne. Soutěže, stánky, hasiči suchozemští i vodní, ... Mám štěstí, že se momentálně nacházím v ideálním období, kdy můžu (pod nepříliš originální výmluvou "jsem tu jako doprovod dítěte") absolvovat absolutně všechny atrakce/činnosti/prohlídky/... aniž bych se jakkoliv společensky ztrapnil. Například jízda po Labi v rychlém hasičském člunu - bylo to sice jen pro děti, ale přece tam nepustím tříletou holčičku samotnou, že jo. Dlužno říct, že jsem zdaleka nebyl jediný otec posedlý náhlou starostlivostí.

Co jsem si stačil zapamatovat

• "Stlejdo, ten člun je HUSTEJ!"
• "Stříkej nahoru!"
• "Chlapi, dochází nám pivo." ... "Já ti to do hospody klidně odřídím, ale bečky tahat nebudu!"

Do pivovaru na kraji Krušovic se vrátil sládek, který ho kdysi proslavil. A mladá, neokoukaná parta pivovarníků pod jeho dohledem uvařila novou desítku a dvanáctku, pořádná a poctivá piva, která se vracejí ke krušovickým kořenům. Piva dobrá jako tenkrát!

Nevěřil jsem, považoval jsem to za další krušovický marketingový trik (kolikátý už za poslední roky? Reklamy mají docela pěkné, ale močůvku vaří tvrdohlavě dál a dál).

Náhoda tomu chtěla, že dnes po obědě jsme v obchodě přímo vrazili do stojanu s výše zmiňovanou desítkou. Jelikož jsme se nacházeli v páteční shovívavé náladě, rozhodli jsme se jim dát ještě jednu - absolutně poslední - šanci. Koupili jsme si jednoho sdíleného lahváče (zase tolik jsme jim přece jenom nevěřili) a v práci jsme se pak za odměnu dočkali životního překvapení.

Ono se to snad doopravdy dá zase pít!!!

Jedna vlaštovka ale jaro nedělá, takže budu Krušovice pečlivě sledovat... Uvidíme, možná v té poslední reklamě doopravdy nelžou...

"Víš, já moc na lyžích neumím jezdit."

"To nevadí Emajs, potrénuješ a za chvilku budeš jezdit jako závodník."

"Nene, já budu jezdit jako hovado."