Month of My Life

Při obědě: "Maminko, tomu miminkovi v bříšku ta rýže chutná, že? Ale nemá talířek, tak to musí papat ručičkama."

Dnes se polovina spřátelených strejdů procházela s dětmi děsně nenápadně kolem našeho domu, zatímco druhá polovina mi naprosto bezostyšně oznamovala, že své děti už mají o babiček a že večer by to teda šlo.

Zapíjení Eminky asi posledně zanechalo nesmazatelné stopy (manželky by spíš řekly jizvy) na nezanedbatelné části místní pánské populace.

Ráno přijde holčička do kuchyně a spatří tam neznámého pána.

"Dobrý den, vy jste náš nový babysitter?"

"Kdepak, maličká, já jsem váš nový motherfucker."

Po zdravém a kaloricky vyváženém obědě si přátelé Pavel a Lukáš občas rádi zaskočí koupit něco dobrého na zub. Momentálně je v kurzu Belgické pivo (libovolné značky, ale v ceně minimálně osmdesáti korun) plus jakákoliv pochutina s prošlou záruční lhůtou (kdo uloví starší krmi, vyhrává).

nestíhám nestíhám nestíhám nestíhám vůbec nic nestíhám a vůbec nic se neděje a jestli jo tak si to nepamatuju a že by se to už chtělo narodit?

Ráno mi zastavil jeden vzdáleně známý pán, že mě hodí na vlak. "Kůrva doprdele, tady to na mě porád pípá, asi bych se měl připoutat, vole. Kůrva doprdele, a zase do práce co, vole. Kůrva doprdele, hele, tady jsem posledně odbočoval, kouknu doleva, vole, nic nevidím, rozjedu se a srazím cyklistu. Už nikdy, doprdele vole."

No tak to teda kůrva doprdele taky doufám...

Když Microsoft potkal Nokii: „Jak jste se vy dva vlastně seznámili? Úplnou náhodou na nádraží. Oběma nám zrovna ujel vlak...“

Sice nevím, čím cestuje Nokia, ale Microsoft jsem minulý týden nechal podřimovat v couráku a přesednul jsem si do Pendolina k Androidu. Jedeme si teď rychle, plynule, bez zastávek a čekání.

Ne, tohle není takový ten sladkobolně unylý andílkovský výraz. Tohle je sice nenápadný, ale zato neklamný náznak toho, že za deset sekund budeme sprintovat směrem k záchodu. Všichni. Já, Ema i blitíčko...