Month of My Life

Věci lze řešit různě. Buďto vyzkoušeným a osvědčeným způsobem, nebo je možno prošlapat si vlastní cestičku.

Třeba maratonci - všichni rozumní běžci si rozvrhnou síly na celý závod. Nikdo nezačíná sprintem až do totálního kolapsu, ze kterého se dostává několik hodin, aby po obživnutí začal opět sprintovat.

Proč o tom mluvím. Poprvé za celý život jsem na vlastní oči viděl alternativní způsob absolvování třídenní bečky. Zdánlivě sebevražedná taktika - během dvou hodin do sebe narvat osm kvasnicových čtrnáctek, upadnout na čtyři-pět hodin do delirického spánku, probrat se, popadnout půllitr, s krhavýma očima se vydat k pípě a celý proces opakovat. Tři dny, bez ohledu na denní či noční dobu.

V době mé nepřítomnosti se dědeček snažil psychologicky zapůsobit na Emu a lehkým vydíráním ji donutit, aby příště jela na Šumavu se mnou: "Eminko, nebude tam tatínkovi bez tebe samotnému smutno?"

"Nebude, dědečku, on tam má kamarádky". Tak nevím, jestli se tam ještě někdy podívám.

Zítra se chystám na Šumavu, trošku si vyčistit hlavu. Původně jsem měl jet s Emou, takže to vypadalo na soft-reset, ale jelikož se na poslední chvíli rozhodla, že zůstane doma, asi se bude jednat o hard-reset včetně překompilování jádra.

Vedlejším efektem celé akce bude mé třídenní internetové odmlčení. Tak se s tím zkuste nějak smířit, jo?

Kdyby ta fotka nebyla úplně o něčem jiném, mohla by třeba volně navazovat na Zbloudilý sakurový květ - 26. dubna 2011.

Ema dnes těsně před příjezdem domů Katce usnula v autě. I zželelo se matce milého dítěte a nechala ji spát v autosedačce. Nechala otevřené dveře od auta, garáž i hlavní vchod, aby Emča po probuzení mohla přijít domů.

Příště to ještě může trošku vylepšit tím, že ji odpoutá ze sedačky.

Je zima, prší, testování Ignite se nepovedlo (po hodině monitorování produkčního Oracle mi cvičný report totálně zavěsil databázi - naštěstí jsem si repository nejdřív nainstaloval na testovací server) a pět minut před odchodem z práce v celém Palladiu vypnuli proud, takže jsem přišel o vlastně ani nevím co...

Computers are idiots.

Tak se mi sice na svitek podařilo narvat mnohem víc fotek, než se kdy výrobci zdálo i v nejdivočejších snech (viz. včerejší článek), ale ty podivné dvoj až trojexpozice není bohužel možno zveřejnit ani jako umělecký záměr. Z celého filmu jsem zachránil jenom jedno celé políčko, a to ještě i s prsty (pro čuňáky zdůrazňuji přítomnost písmena T v posledním slovu).

Nicméně mě to k vaší smůle neodradilo od dalších pokusů - už jsem si pořídil další filmy.

Dnes jsme s Emou poskakovali na trampolíně a ona najednou: "Tatínku, počkej, mě bolí ty moje křivky!"

"Co???"

"No ty křivky" a oběma rukama si shora dolů přejela po bocích...

Taky jsem pinholoval na svitkový film. Když už jsem začínal čtrnáctý obrázek a pořád to šlo přetáčet, byl jsem celý nadšený, že asi začali vyrábět delší filmy. Pak jsem si ale všimnul, že jsem špatně přetáčel film - místo 6 centimetrů jsem přetáčel jen čtyři a půl. Zbylo mi místo jen na dvě poslední fotky. No co, stačí jednou a pořádně..

Jenomže to bych si nesměl špatně přepočítal expozici (expozimetr mám na F22, kdežto dírka dosahuje krásných F90) a místo čtvrtiny vteřiny použít vteřiny čtyři.

No, v případě překryvů vždycky můžu tvrdit, že se jedná o umělecký záměr. A co se týká přeexponování posledních fotek - aspoň se teď ukáže, o kolik je ten slavný analog lepší, než digitál...

Dopoledne při kojení: "Maminko, jak se ti tam to mlíčko dostalo? To ti tam dala paní doktorka?"

Celý den jsme se těšili na čarodějnice, ale odpoledne přišla bouřka. Chvilku jsme se to (už v kostýmu) snažili rozhodit s křídou v ruce v garáži (viz foto), ale pak jsme to vzdali. Těsně před začátkem programu se počasí naštěstí umoudřilo a my mohli vyrazit.

Každá čarodějnice má mít zvíře. Ema kočičku (přišitou zepředu na černém rodičovském tričku z důvodu zakrytí zaměstnavatelova loga), hojně se vyskytovali i pavouci a krysy a jedna dospělá čarodka měla metrového stočeného hada. Ema kolem ní chvilku užasle chodila a pak povídá: "A teto, co to máš za speciální žížalu?"

Na hřišti jsme po drobném programu pro děti vyrobili velkou čarodějnici, kterou jsme pak ve slavnostním průvodu nesli k Labi k upálení na hranici. Docela by mě zajímalo, co si z toho ty děti odnesly, jelikož v půlce cesty se Ema zeptala: "Tu mořskou pannu hodíme zpátky do vody?"

Špekáčky snědené, hranice dohořívá a podle řeky jede na kole soused. Ema ho zmerčí na 100 metrů a snaží se přeřvat houf dětí: "Marku, Marku, koukej na mě, jaká jsem ... MASKA!"

Víkend!!!

A o víkendu bude co? Pinhole... Jsem natěšenej jak prvorodička (Bývají vůbec prvorodičky natěšené?).