Tak se to nakonec stalo. Odešel mi USB disk. Měl jsem na něm kromě filmů, hudby a dokumentů všechny fotky - i rodinná alba - od roku 2001. Zálohu samozřejmě nemám - přece poznám, když disk začne odcházet a budu mít spoustu času data přehrát :(

Když jsem vyčerpal všechny možnosti nedestruktivní obnovy dat, vhodil jsem disk do kukaně k adminům. Tam přišly na řady metody destruktivní  (pokud jste slabší povahy, nedoporučuji osobně dohlížet na obnovovací proces). Výsledkem bylo pár zkroucených plechů připojených kancelářskými svorkami přímo do počítače a velmi pomalý, i když prozatím zdařilý proces dolování souborů (dnes jsem plně pochopil význam pojmu Data Mining). Ještě nějakých 180 hodin a budu mít většinu dat zase k dispozici.

Asi si koupím NAS (nejvíc se mi líbí Synology DiskStation DS212j v konfiguraci 2x2TB). Jenomže jsem včera začal šetřit na D800, tak co dřív?

Dnes je památný den - Nikon konečně oficiálně oznámil D800. Vzhledem k mé mylné spekulaci na pokles ceny D700 (s ohlášením D800 bohužel nepoklesla cena staršího modelu, jelikož starší model je preventivně vyprodán, což vnímám od Nikonu jako ránu pod pás) se budu nejdříve muset psychicky srovnat s brutálním rozlišením 36MP. K tomu by mi ale pravděpodobně mohla pomoci "příjemná" cena - nějakých $3.000 oproti $2.700 za výběhový typ. S tím se už snad nějak poperu.

Tedy - až našetřím. A šetřit začínám - pozor - tři, dva jedna, teď...

Poslouchat za dveřmi se nemá

... na druhou stranu někteří lidé, obzvláště hlasití mobilní telefonisté, vám kolikrát nedají nejmenší šanci. Já osobně na ně mám (až s krutou statistickou anomálií) neuvěřitelné štěstí ve vlaku. Co já už jsem se s nimi nařešil účetních a obchodních problémů, rozvodů, oprav střech a špatně zbudovaných bazénů, výletů do Alp a na Riviéru, koupí nejnovějších SUV a starých pneumatik na stodvacítky; vztahy s pitomými sousedkami a špatná vysvědčení už ani nepočítám.

Dnes ráno se zrovna jeden dálkový student snažil omluvit ze zkoušky tak pitomým způsobem, že jsem mu to nevěřil ani já. A to jsem s ním uprostřed mrazem spálených polí v tom stojícím vlaku (ano, opět) tvrdnul také, takže jsem věděl, že si nevymýšlí.

To mi ale připomnělo nedělní odposlech na sedačkové lanovce v areálu Obří sud (pro rodiny s dětmi velice doporučuji).

Osoby a obsazení (zleva): táta, máma, jejich dítko, prázdná sedačka, já (Ema tam naštěstí nebyla, zrovna relaxovala v hospodě u párku v rohlíku).

Máma: "Je to tady super, jenom mě trošku tlačí boty. Pořád mi otíkají nohy, to mám asi z těch prášků".

Táta: "Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Já jsem ti říkal, ať k tomu doktorovi nechodíš. A pak jsem ti říkal, ať ty prášky zahodíš. Vzhledem k frekvenci a gumiláriu se to beztak nevyplatí."

Synek: Z nevědomosti mlčí.

Já: Také mlčím, jelikož mi mozek odmítá zpracovat čerstvě nabytou informaci. Ostatně ani teď si nejsem zcela jist, jestli se bavili o tom, o čem si myslím...

Děti současné mrazy asi vnímají jinak, než já. Zhruba ve stejný okamžik, kdy jsem si na nástupišti ulamoval z obličeje rampouchy, u kiosku plakala holčička "Nééé, maminko, není zima na zmrzlinku..."

Dnes jsme byli potupného čekání ve stojícím vlaku ušetřeni. Pro jistotu totiž nepřijel vůbec. Náš zákazník, náš pán. Aspoň jsme ale mohli zajít na snídani do nádražky, beztak jsme tu naši pajzičku poslední měsíce nějak zanedbávali.

Snídaňový rohlík podražil o pětikorunu, cena piva setrvalá...

Poslední dobou rčení čert sere na jednu hromadu začíná v mém případě silně získávat navrch před optimistickým do jednoho místa dvakrát neuhodí.

Můj dnešní ranní vlak totiž utichnul v lokalitě zhruba někde mezi Krejcárkem a Invalidovnou. Spousta křižujících se mimoúrovňových kolejí, vysoké příkré náspy pokryté ledem, civilizace ve všech směrech daleko, mráz jako na Sibiři.

Po pěti minutách hlášení: "Vážení cestující, z důvodu poškozené troleje zde budeme stát asi dvacet minut."

Po půl hodině další hlášení: "Vážení cestující, z důvodu přerušení proudu v troleji vám musím vypnout světla a topení". Jako vedlejší efekt vypnutých světel(?) došlo k odblokování a otevření všech dveří mezi vagóny (asi abysme se neudusili) a současně k zablokování dveří na záchody. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Když se vnitřní a venkovní teploty zhruba vyrovnaly, skupina pubertálních dívek na pokraji hysterie se jala na chodbičce močit do PET lahve. Vzhledem k jisté anatomické nedokonalosti žen proti nám normálním lidem se jejich úspěšnost pohybovala odhadem někde mezi pěti a deseti procenty. (Až teď si se smrtelným potem stékajícím po zádech uvědomuji, že jsem na tom mohl být mnohem, mnohem hůř. Ráno jsem se totiž rozhodoval, jestli si zajít na velkou ještě doma a pak muset trošku popoběhnout, nebo jít na vlak rozvážným krokem jako seriózní pán a pokusit se nevyhnutelné vydržet až do práce. Naštěstí, NAŠTĚSTÍ zvítězila první varianta.)

Pan průvodčí po padesáti minutách (všechna čest, že se mezi cestující vůbec odvážil - možná se potřeboval zahřát chůzí): "Nevím, jak dlouho to bude ještě trvat. Dopředu nemůžeme a zezadu jsme zablokovaní dalším vlakem. Prý pro nás někdy (!) pošlou mašinu. Ven vás ale pustit nemůžeme, je to tady pro chodce hrozně nebezpečné". Na mobilu spouštím hru Great Little War Games , která se vyznačuje velkou hardwarovou náročností a tudíž i spotřebou baterie. Jako vedlejší efekt se ovšem mobil silně zahřívá, což je přesně to, co právě potřebuji.

Po hodině a půl baterie dochází a stejně tak i naše trpělivost. Následná revoluční vlna má za následek vypáčení dveří vlaku a hromadný exodus polozmrzlých cestujících (viz video dole). Moc bezpečně jsem si nepřipadal, ale lepší zemřít v boji o život, než zmrzlý na pochcané podlaze.

Zcizený panák whisky a ruce ponořené do džbánu s teplým čajem pak v práci daly zapomenout na předchozí útrapy...