Hypochondrická ošetřovatelka

"Táto, když mě dnes bolí to bříško, můžu si mastičkou na exémy namazat kolínko?"

Poslouchat za dveřmi se nemá

... na druhou stranu někteří lidé, obzvláště hlasití mobilní telefonisté, vám kolikrát nedají nejmenší šanci. Já osobně na ně mám (až s krutou statistickou anomálií) neuvěřitelné štěstí ve vlaku. Co já už jsem se s nimi nařešil účetních a obchodních problémů, rozvodů, oprav střech a špatně zbudovaných bazénů, výletů do Alp a na Riviéru, koupí nejnovějších SUV a starých pneumatik na stodvacítky; vztahy s pitomými sousedkami a špatná vysvědčení už ani nepočítám.

Dnes ráno se zrovna jeden dálkový student snažil omluvit ze zkoušky tak pitomým způsobem, že jsem mu to nevěřil ani já. A to jsem s ním uprostřed mrazem spálených polí v tom stojícím vlaku (ano, opět) tvrdnul také, takže jsem věděl, že si nevymýšlí.

To mi ale připomnělo nedělní odposlech na sedačkové lanovce v areálu Obří sud (pro rodiny s dětmi velice doporučuji).

Osoby a obsazení (zleva): táta, máma, jejich dítko, prázdná sedačka, já (Ema tam naštěstí nebyla, zrovna relaxovala v hospodě u párku v rohlíku).

Máma: "Je to tady super, jenom mě trošku tlačí boty. Pořád mi otíkají nohy, to mám asi z těch prášků".

Táta: "Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Já jsem ti říkal, ať k tomu doktorovi nechodíš. A pak jsem ti říkal, ať ty prášky zahodíš. Vzhledem k frekvenci a gumiláriu se to beztak nevyplatí."

Synek: Z nevědomosti mlčí.

Já: Také mlčím, jelikož mi mozek odmítá zpracovat čerstvě nabytou informaci. Ostatně ani teď si nejsem zcela jist, jestli se bavili o tom, o čem si myslím...

Poté, co si kolega včera v noci vložil do úst (po mnoha a mnoha speciálních pivech a kmínkách) Ctiradovu pýchu a Šárčinu krev (pořadím si nejsem jist), rozhodl se zajít k McDonald's na (jak neustále tvrdil) expreso. Obslužná paní už zavírala, všechno měla uklizené, stoly a podlahy vytřené. Nicméně kafe mu ještě uvařila. Onen nešťastník ještě ani nestačil poděkovat a už espresso (zběsilým mícháním) rozlil po celém širém uklizeném okolí.

Paní se zoufale chystala protestovat, nicméně byla přerušena následující (ne příliš srozumitelnou) obhajobou: "V pohodě, v pohodě, pro tyto účely mám sebou spoustu ubrousků z podniku Kokr and Sokr". Vytáhnul deseticentimetrový štůsek ubrousků a soustředěně se jal kávu rozmatlávat na dosud nepostižená místa.

Ke mně pak tlumeným hlasem omluvně dovysvětlil: "Vy jste si toho nevšimli, ale já jsem si ty ubrousky celej večer postupně schraňoval, protože jsem měl panickou hrůzu z toho, že ve vlaku nebudu mít do čeho smrkat".

Beze slov aneb Nemám čas dnes něco psát :)

Kdybych u sebe nosil foťák, nebo aspoň kompakt, nemusel bych fotit mobilem.

Na druhou stranu - kdyby byly ryby v prdeli, nebyly by ryby v rybníkách. I když u nás se spíš říká "debe bele rebe v prdeli, nebele be rebe v rebnikách". Tak si to nějak přeberte.

... aneb "Ty už snad jako zase smrdíš pivem^* ?!?"

^*(ne, pivo nesmrdí)

Dnes jdeme na smutnou společenskou událost (dá se tak říkat pohřbu?). Na poslední chvíli jsem si ale s hrůzou vzpomněl na naši kouzelnou skříň. Co se do ní na půl roku zavře, to se zmenší. A já hlava dubová jsem si v ní nechal můj poslední oblek.

Sako je v pohodě, i do kalhot se vlezu. Musím ale hodně vydechnout a zadržovat dech. Teď už jenom zbývá naučit se nedýchat. Tak tři, čtyři hodinky snad budou stačit.

Kdepak, dnes nepojede. K smrti vyhladovělý lid opustil svá pracoviště a vytáhnul na trestnou výpravu proti papalášům.

To je nápad - taky budu protestovat. Zítra. Symbolicky. Vstanu dřív, v sedm hodin rozkopnu dveře v nádražce a dám si pivo.

No nesmějte se, zkusili jste si to někdy takhle brzo ráno a ještě na lačný žaludek? Tomu já říkám oběť! Udělat si výlet do Prahy, to umí každej ňouma...

Kdo chcete protestovat se mnou, můžete, do nádražky v Čelákovicích se nás vejde hodně.

Zase jsem se nemohl rozhodnout mezi černobílou a barevnou, tak přikládám obě verze.

Připadalo mi úsměvné, když si dáma - vyvinutá přímo monstrózně - kupovala v samoobsluze zmrzlinu značky Big Milk. Nikdo se ale neusmíval, tak jsem na sebe taky raději moc neupozorňoval.

...nemohl jsem se rozhodnout, kterou variantu dnešní fotky vybrat, tak nakonec přikládám obě...

V mém věku je čím dál obtížnější zažít něco "poprvé v životě". Dnes se mi to ale podařilo. Podřadil jsem na pětku.