Jeden obrázek z kategorie „když se vám nedaří udělat pořádná fotka, aspoň přitlačte na post-processing“.

Začátek září je stejně prapodivné období. Pro běžného dospělého občana se v podstatě vůbec nic nemění, ale přes to všechno mě po několik prvních zářijových dnů (až týdnů) pravidelně berou „školní žaludeční křeče“. Do školy už sice dávno nemusím, ale pocity spojené s drsným kontrastem mezi koncem prázdninové svobody, bosých nohou a vytahaných triček a začátkem škamnového zotročení, tlačících polobotek a stahujících opasků se mi asi navždy vtiskly do mého genofondu. A jak tak s podivným tlakem na hrudi po očku sleduji posledních pár dnů Jáchyma, nedokážu vyloučit, že to není dědičné...

Upřímně řečeno - prudká změna počasí z nedělních prázdninových tropů na pondělní školní déšť a vlezlou zimu na náladě člověku taky nepřidá.

Protože však sypání si soli do otevřených ran málokomu pozvedne morálku, je třeba si i v tomto uplakaném čase najít ono pověstné světýlko na konci tunelu. A víte co? Já jsem ho objevil. Z počátku nepatrný paprsek v temnotě začal pomalu sílit do kalné žluto oranžové záře, ze které se nakonec vyklubaly džbány sladkého burčáku. Už teď se nemůžu dočkat příštího podzimu.