Ale staly se i další významné události. Například Ema dostala za úkol proměnit svůj pokojíček z dětského na teenagerovský (čti „ukliď si konečně u sebe ten strašněj bordel“).
Nesnadného úkolu se k rodičovskému překvapení zhostila poměrně bez odporu. Celé dopoledne probíhalo ve znamení probírky starých výkresů, výrobků, hraček, pečlivě ukrytých stoletých bonbónů, okousaných pastelek a jiných památečních předmětů. Vytříděné zboží pak postupně zcela zaplnilo krabici na tříděný plast, obrovskou bednu na papír a nakonec i naši velkou popelnici.
V poledne, když už ji prvotní nadšení lehce opustilo, se přišourala k obědu a do polívky s puberťáckou vzpupností zamumlala „... nechápu, proč si zrovna já musím uklízet v pokojíčku, když celej svět je jeden velkej chaos ...“
Kua, to mělo tak nesmírnou filosofickou hloubku, že jsem se nezmohl ani na tu nejpitomnější odpověď. Teď samozřejmě vím, že zmíněný chaos se do světa původně rozšířil z Eminých šuplíků a skříněk a že hydru nezabijete jenom tak nějakým langsam osekáváním hlaviček. Co je mi to ale platné, když jsem ten Pravý A Jediný Okamžik na smrtící smeč beznadějně propásl.
