Několikrát měsíčně se potkávám s chlapíkem, který bydlí ve vedlejší vesnici o jednu autobusovou zastávku dál. Už drahně let jezdíme z Prahy stejným vlakem, stejným autobusem, dokonce se v počátcích mihnul naší firmou jako zaměstnanec jednoho ze softwarových dodavatelů. Víme o sobě, když už se musíme minout, tak se pozdravíme, ale to je tak všechno.

Zavedený, velice pohodlný a nikoho neurážející stav věcí se včera rázem změnil. Při čekání na autobusové zastávce mu z nějakého důvodu přestalo stačit tradiční pokývnutí na pozdrav. Přitočil se ke mně a jestli si prý nebudeme tykat. Tak jsme si potykali.

Místo relaxační četby jsem tedy musel potit společenské perly typu „tak se nám má zítra ochladit“, „zase máme minutu třicet sedm sekund zpoždění“ a „příští zastávku vystupuju“. Vzhledem k faktu, že zmíněná „příští“ zastávka je zároveň zastávkou první, nemusel náš nenucený rozhovor probíhat naštěstí nikterak dlouho.

Po zhruba třech minutách zbrusu nového chlapského přátelství se mě najednou zeptal: „Jak říkal's, že se jmenuješ? David?“

Vzhledem k tomu, že po té době se už i mně začalo jeho jméno pomalu vytrácet z hlavy, dotaz samotný mi překvapivý nepřišel. Zaujalo mě ale něco jiného. „No já jsem sice Martin, ale strašně by mě zajímalo, jakou asociací jsi přišel na toho Davida?“

Věnoval mi naprosto nechápavý pohled, ale když zjistil, že si z něj nedělám srandu a skutečně jsem totálně pitomej, poučil mě. „No přece když vynecháš všechny souhlásky, jsou to úplně stejný jména..“.

Vážení přátelé, tímto prohlašuji talentovou soutěž majitelů autistických démonů za ukončenou, za tohoto stavu věcí v ní nemá cenu pokračovat...