Optimistická - 12. září 2017

(Začínám mít pocit, že takto to s tím mým focením už dál nejde, tak jsem si pro pro vás dnes připravil jednu optimistickou.)

Skončily prázdniny a příměstské vlaky se opět zaplnily dojíždějící mládeží. Nic proti pubertálním středoškolákům, taky jsem byl mladej (... kdysi ... aspoň myslím ... už si to moc nepamatuju ... ale musel jsem být mladej, ne? ...), ale ta dnešní móda výplachu nevyzrálých myslí hlasitou „hudbou“ aplikovanou přímo do mozku peckami zasunutými hluboko do uší mě moc nebere. Teda - se svým zdravím ať si děťátka dělají, co je jim libo, ale pobyt v prostředí, ve kterém se na mě z X různých směrů valí tucání a škrkání mi prostě nedělá dobře na nervy.

Ale já jsem projevil dobrou vůli. Ráno jsem se přesunul do první třídy, kterou v tuto nekřesťanskou hodinu využívají pouze milosrdně tišší džentlmeni. Až do dneška. Uprostřed vagónu v oddílu první třídy seděla středoškolská PIPINA s prázdným pohledem a pootevřenou hubou, přičemž z pidisluchátek nevalné kvality se linulo - abych citoval maminku mého kamaráda - „skřekání ohavné a tlučení na mozek“. Konec citátu.

To nemůžou, doprčic, jezdit v oddílu pro matky s dětmi? Kde berou prachy na cestování jedničkou? To musí tím hlukovým smogem zamořovat i posvátnou půdu klubu gentlemanů? Je na čase, aby jim to už někdo zatrhnul, stejně jako posledně to kouření...

 


... do práce jsem dorazil jako třesoucí se uzlíček nervů, který nedokázaly uklidnit ani tři kávy ...

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit