Horký týden jsem strávil se zadkem ponořeným v móři a s čumákem ponořeným v pivu. Celkem zdařile jsem si naplaval sílu do rukou a (ještě zdařileji) nabumbal obrovsky krásný pivní pupík.
A hektolitry Ožujska ...
(nevím, co se letos dělo, ale ani jednou jsem z toho piva necítil takovou tu divnou kukuřičně? sladovou pachuť typickou pro balkánské euro ležáky. a kultura čepování ve stánku na pláži daleko, DALEKO převyšovala 95% výkonů zdejších rádoby výčepních.)
... mi naprosto dokonale vyresetovaly veškeré nastavení mých chuťových pohárků, takže když jsem si pak doma po návratu dal Dvanáct grádů (ano, tu dvanáctku, o které jsem před časem vykřikoval „vodnatá", „bez chuti", „prázdná" apod.), úplně se mi zahltily chuťové receptory. Přemíra barvy, vůní a plných chutí mě tak zmátla, že jsem dezorientovaně několikrát kontroloval, jestli nepiju nějakou českou IPU (ale kde by se u mě vzala, že).
Ochutnávka Twin Peaks mi pak úplně vyrazila pojistky - bylo to tak strašně hořké a voňavé, že jsem vůbec nebyl schopen vnímat, co vlastně piju. V podstatě mám pocit, že jsem během týdne zahodil veškeré investice do mého pivního „vzdělání" a stal se ze mě opět pivní panic.
Což ale nemusí být nutně na škodu - docela se těším, až začnu usrkávat nějaký slabý ejlík a s údivem si budu říkat „Džjóva, je vůbec možné, že to tak krásně voní?". Můj předdovolenkový stav už byl totiž přesně opačný. Úplně všechna piva (snad kromě nejbrutálnějších verzí Double IPA) mi chutnala jako voda.
