Ale víte, co mě na nich (nebo spíš na jejich majitelích) fakt sere štve?
(pokud tedy pominu dvě lopaty hoven pravidelně sbíraných na trávě před domem - zkuste si do toho najet sekačkou)
Když jdu takhle ráno do práce, relativně čistě (ne, vyprané montérky do této kategorie nespadají) a slušně (NE - maskáčový kompletek naším „dres kódem" taky neprojde) oblečen a v ústrety mi vyrazí rozradostněné hovado bez vodítka.
(a to je ta lepší varianta, kterou preferuji před rozradostněným bojovým hovadem)
Páníček je (doufejme) tamhleta malinká tečka na obzoru a tele se řítí přímo na mě. Nástává vítací rituál - otírání oslintané tlamy (do které si před dvěmi minutami postupně nastrkal pět hoven a tři zdechlé ryby) do mých kalhot. Když má čumák uspokojivě čistý, položí si zablácené (sakra - doufám, že to je bahno) tlapy na moje ramena a přední část bundy mi ještě ojede bradou od močůvky. Vlhký krkanec přímo do obličeje už pak ani nestojí za řeč.
V ten moment konečně znuděným krokem přichází páníček a na půl huby k čoklovi prohodí: „fuj je to, Rózi".
Čisťounký pejsek si mě měří pohledem, uznává, že je to fakt fuj a spokojeně odcupitává...
