Omyl. Dnes si přisednul (zdaleka už ne nejmladší) chlapíček, který asi právě chytal druhou mízu. Fitkově vyhublý, bílá bundička, upnuté džíny, nagelované prošedivělé vlásky, bílá(!) sluchátka, vyhlazené vrásky a žvejkačka. Posadil se, koutky úst stáhnul až k uším, horní pysk ohrnul až k nosu a spodní až po bradu a s otevřenou TLAMOU začal strašně nahlas žvýkat. Nejdřív jsem myslel, že si ze mně dělá nějakou zvrhlou legraci, ale po pár minutách, když do představení zahrnul i práci jazykem, jsem měl na výběr jenom z velmi omezeného počtu možností:
1) Zcvoknout se. V podstatě nejrychlejší varianta, která by asi vyřešila i spoustu dalších mých pracovně-osobně-finančních problémů a stresů. Nevýhodou je její nevratnost.
2) Pěstí mu narvat ty jeho vyceněné klektáky až do krku. Volba přinášející asi největší a okamžité uspokojení, od které mě odradila pouze představa, že by mi tu pěst cestou do krku mohl ještě vožvejknout.
3) Taktický ústup.
No samozřejmě, že jsem strávil zbytek cesty ve stoje na chodbičce.