Díky příznivé kombinaci svátků, narozenin, návštěv babiček a podobně spousta lidí v Emině okolí dostávala v poslední době dárečky. Až na mně, přirozeně. Emince to asi přišlo líto, a když jsem včera dorazil z práce, chtěla mě potěšit milosrdnou lží:

"Tatínku, máš doma překvapení. V taštičce. Od maminky. Někam ho schovala - asi do skříně. Je tam kravata, košile a tepláky."

Vzhledem k tomu, že jdeme zítra na svatbu a můj zbývající oblek pořád zůstává sražený (od posledně - viz. 19. července 2011 - se naopak srazil ještě o kousíček víc), nějaké pěkné tepláky by se mi hodily.

Dnes mi nešly odemknout dveře od záchodu. Zmocnil se mě strašný záchvat iracionální paniky. Krizovou situaci jsem naštěstí rychle vyřešil. Přehodil jsem ruce a otočil klíčkem na druhou stranu.

Hot hot hot...

A dlouho očekávaná dnešní zpráva Nikonu je pro mně hořkým zklamáním. Čekal jsem představení D800 a oni zatím ukázali jen kupu kompaktů...

Jak jsem slíbil 17. srpna, vkládám zrcadlovkový remake. Třeba vás ochladí v tomhle počasí, kdy už ani pivo neosvěžuje...

A když už tu máme archivní fotku, přidám i archivní příběh (doufám, že tady ještě není).

Vždy, když v neděli večer odjíždíme od rodičů, dědeček běží kolem auta, zběsile buší do oken, dveří i střechy a pokřikuje na Emu upoutanou do sedačky různá hesla.

Posledně hulákal něco, co si už sice nepamatuju, ale znělo mi to, jakoby citoval texty z náhrobních kamenů. Chtěl jsem mu oplatit stejnou mincí, tak povídám Emě "Emi, řekni dědečkovi, ať tu odpočívají v pokoji".

"Dědečkůůů, máte si s babičkou lehnout do obýváku!"

Podruhé během krátké doby (poprvé 5. srpna 2011) jsme zůstali odříznuti bouřkou v kulturním zařízení. Opět v tom samém. Opět bez foťáku.

Tentokrát je ale fotka navíc ještě totálně rozmazaná (i když v době focení se mi zdála ostrá jako břitva. Zvláštní...). Ale barevně se mi líbí, takže jsem ji nesmazal.

Od té doby, co Ema chodí do školky, považuje odpolední spánek za neodpustitelnou ztrátu času. Dá se s tím celkem žít, pokud se smíříte s faktem, že večer je tak strašně unavená, až její chování vykazuje známky sebevražedných tendencí.

Nedávno večerní únava  - a z ní plynoucí protivnost - přesáhly veškeré rozumné meze. Následoval vážný rozhovor, po kterém ještě ten samý večer slíbila, že si druhý den po obědě půjde na chviličku lehnout.

Na zítří, sotva ustal cinkot příborů, zavládlo krátké významné ticho naplněné rodičovským očekáváním.

"... no ... a tak s tím spinkáním jsem si to zamožejmě rozmyslela ..."

Katka mi včera díky jejímu neuvěřitelně jemnému diplomatickému umění vyjednala možnost praktikování práva útrpného na sousedovic kočkách (viz Bratrstvo kočičí pracky - 25. července 2011).

"Ty, Pavle, ty vaše kočky nám děsně serou po zahradě. Martin už to asi dlouho nevydrží a nakope je do zadku" (no, možná neřekla do zadku).

"Klidně..."

Tak se nám konečně začínají objevovat ranní mlhy. Rád chodím tím klidným tichým prázdnem jen občas rušeným neviditelným fichtlem rybáře vracejícího se po dlouhé noci u Labe domů s prázdnou.

Včera jsem zase neměl foťák, takže jsem musel sáhnout po mobilu. Ale dnes ráno jsem tu samou scénku přefotil zrcadlovkou - dost možná se tu remake taky někdy objeví.

Beze slov aneb Nemám čas dnes něco psát :)

Rozpolcená osobnost

"Ti budó kókat, viď?" - neomylné znamení, že po prázdninách trávených v různých koutech republiky nastal čas k návratu domů.

Stokrát jsem prohloupil a stokrát platil draze
houpe to houpe to na housenkové dráze
i kdyby supi se slítali na mé tělo
tak dokud se zpívá ještě se neumřelo

... Nohavica taky obchoduje na burze?

Ale pěkný podchod tam u nás máme, že? Nějakým zvláštním hnutím osudu tam vždycky potkám strašně divné spoluobčany (to by mohlo být nenapadnutelné oslovení, ne?), prdelku pak mám scvaknutou jěště hodně dlouho.

Začnu asi přebíhat přes koleje - možné fatální následky jsou ničím v porovnání s osudem číhajícím v té noře.

P.S. ISO 3200