Věci lze řešit různě. Buďto vyzkoušeným a osvědčeným způsobem, nebo je možno prošlapat si vlastní cestičku.
Třeba maratonci - všichni rozumní běžci si rozvrhnou síly na celý závod. Nikdo nezačíná sprintem až do totálního kolapsu, ze kterého se dostává několik hodin, aby po obživnutí začal opět sprintovat.
Proč o tom mluvím. Poprvé za celý život jsem na vlastní oči viděl alternativní způsob absolvování třídenní bečky. Zdánlivě sebevražedná taktika - během dvou hodin do sebe narvat osm kvasnicových čtrnáctek, upadnout na čtyři-pět hodin do delirického spánku, probrat se, popadnout půllitr, s krhavýma očima se vydat k pípě a celý proces opakovat. Tři dny, bez ohledu na denní či noční dobu.
V době mé nepřítomnosti se dědeček snažil psychologicky zapůsobit na Emu a lehkým vydíráním ji donutit, aby příště jela na Šumavu se mnou: "Eminko, nebude tam tatínkovi bez tebe samotnému smutno?"
"Nebude, dědečku, on tam má kamarádky". Tak nevím, jestli se tam ještě někdy podívám.
