Emy hlášky

U Emy ve školce dnes vypukne Mikulášská besídka.

Když tak vidím na fotce tu kytku (ano, už uběhlo pár pátků od dob, kdy jsem místo květin trhal travičku), vybavila se mi epizodka z naší právě skončené dovolené.

Minulý pátek u nás otevřeli nové dětské hřiště.

U večerních zpráv (všimněte si, jak Ema mluví spisovně):

"Tati, to je ten pan Oříšek?"

"Ne, tohle je pan Koranteng."

Taky se mi ti dva občas pletou...

Ema nám tento týden dochází na tzv. příměstský tábor. Letošní téma - Obyvatelé Osady Havranů.

O víkendu jsem se s Emou díval na Autosalon. Oba nás zaujala reportáž o Maserati GranCabrio Sport.

"Tatínku, to auto se mi líbí, to bych potřebovala".

"No jo, ale to je hodně drahý".

"Aha - tak to bys musel dát VELIKOU tlustou korunu".

Nevím sice, jestli ji zaujalo auto nebo barva, ale už předem lituji jejího budoucího manžela.

Věci lze řešit různě. Buďto vyzkoušeným a osvědčeným způsobem, nebo je možno prošlapat si vlastní cestičku.

Třeba maratonci - všichni rozumní běžci si rozvrhnou síly na celý závod. Nikdo nezačíná sprintem až do totálního kolapsu, ze kterého se dostává několik hodin, aby po obživnutí začal opět sprintovat.

Proč o tom mluvím. Poprvé za celý život jsem na vlastní oči viděl alternativní způsob absolvování třídenní bečky. Zdánlivě sebevražedná taktika - během dvou hodin do sebe narvat osm kvasnicových čtrnáctek, upadnout na čtyři-pět hodin do delirického spánku, probrat se, popadnout půllitr, s krhavýma očima se vydat k pípě a celý proces opakovat. Tři dny, bez ohledu na denní či noční dobu.

V době mé nepřítomnosti se dědeček snažil psychologicky zapůsobit na Emu a lehkým vydíráním ji donutit, aby příště jela na Šumavu se mnou: "Eminko, nebude tam tatínkovi bez tebe samotnému smutno?"

"Nebude, dědečku, on tam má kamarádky". Tak nevím, jestli se tam ještě někdy podívám.

Poslední dobou prostě nejsem schopen udělat fotku, kdybych se na uši stavěl.

Kdo by to byl řekl, jak nevděčné a obtížné může být povolání učitelky angličtiny ve třetí třídě.

"První stojí pinďouři",

V rámci získání správného pohledu na svět dostala Ema povolenku na Vyprávěj pojednávající o srpnové okupaci.

Po příjezdu do Chorvatska se zmocnil Emy docela slušný chrapot. Možná z klimatizace z auta, možná si ho přivezla už z domova (toto je moje preferovaná varianta).

Nejen že tím byla citelně postižena její potřeba "jít si popovídat" s kýmkoliv v dosahu (bez ohledu na mateřský jazyk druhé osoby), navíc jsem jí pro jistotu zakázal i zmrzlinu (další rána egyptská).

"Emi, jdeš s náma na zmrzlinu"?

"Nemůžu, táta mi to nedovolí, mám chechot".

Včera jsem přišel z práce domů a Ema celá zborcená poplakávala na gauči. Na dotek měla aspoň devětatřicet.

"Eminko, není ti špatně? Dáme ti Panadol, jo?" "Ne ne ne, není mi špatně!"

A chrrrrst, bez varování ohodila sebe, sedačku, stůl, podlahu a Jáchyma včetně jeho hraček, deky a lehátka.

Pro jistotu jsem s ní v noci spal, abysme ještě nemuseli dezinfikovat její pokojíček. Naspal jsem v součtu zhruba tři hodiny. Ne ale proto, že by jí bylo špatně. Celá natěšená, že nespí sama, jsme museli pozorovat tu měsíc, tu dešťové kapky, tu blesky, tu stíny od pouliční lampy na stěně,.... Celé to bylo doprovázené nepřetržitým proudem nadšeného dětského krafání. Během této audiovizuální show jsem musel každých deset minut krotit pokusy o vstávání, dívání se na televizi, malování, skákání na trampolíně, napouštění bazénku, ježdění na kole, návštěv kamarádů, chození do hospody,...

Kolem půl třetí se lehce unavila. Za chviličku mě ale znovu vytrhla z polospánku - seděla na posteli a divně se tvářila.

"Eminko, je ti špatně? Chceš blinkat???"

Odpověď mě uzemnila. S dokonale zvládnutým "el" na konci slova (viz naše logopedické pokusy zde) mi sdělila: "Táto, Davídek někdy říká 'prdel'".

Ema měla ve škole namalovat obrázek o tom, co dělala o prázdninách.

Cesta do Chorvatska nám trvala 17 hodin (včetně zastávek na dětských hřištích a čekání na hranicích). Třetinu doby jsem strávil posloucháním výkřiků typu kdy už tam budem, už mě bolí nožičky, kdy už tam budem, nemůžu dýchat, kdy už tam budem, já chci bombón, kdy už tam budem, já si chci malovat, kdy už tam budem,...

Když jsme konečně dojeli, vysoukal jsem se z auta a jenom jsem tupě čuměl. Ema ke mně přišla a povídá: "Tatínku, to jsme si ale udělali dlouhej výlet, co?"

U oběda: "Mámo a táto, v postýlce vám pláče to vaše miminko."

Na procházce, když Ema spadla na prašné cestě: "Tak, a jsem jako čuník prasat. Vrátíme se hned domů... A nebo ne, táto, radši jdeme do hospody, jo?"

Ema sice chodí na Angličtinu, ale podstatné věci je tam zjevně neučí.

V Praze se objevila nová pivně zajímavá (a nekuřácká) hospůdka - Illegal Beer. Zaujala mě nejen z pivního, ale i výtvarně fotogenického (he?) hlediska.

Katka se rozhodla, že se pravidelným večerním navštěvováním fit centra zbaví (během těhotenství) pracně nabytých kil.

Včera ji při oblékání cvičebního úboru Ema sledovala okem zkušeným a pak prohodila: "Jdeš na logopedii, co?"

No nic, mějte se tu pěkně, příští týden mám dovolenou, tak se zase trošku odmlčím.

"Já jsem princezna a mám krásnej ocas."
"Ne Eminko, to není ocas, tomu se říká vlečka."

P.S. A do třetice všeho dobrého - dnes jsme nechali holky doma a s Jáchymem jsme absolvovali i tu zahrádku.